Historie Karate

O problematice historie bojových umění bylo napsáno již mnoho knih. Já se vám pokusím pouze stručně přiblížit historii Karate. Ti, kteří mají zájem dozvědět se o něco více si již potřebnou literaturu najdou sami.

Vývoj v Číně

Teorií o vzniku bojových umění v Číně je více. Jedna z nich vychází z domněnky, že centrum vzniku bojových umění je čínský klášter Shaolin-sho (jap. Shorin-ji), kam kolem roku 520 n. l. přišel z Indie budhistický mnich Bodhidharma. Z důvodů zlepšení kondice mnichů zavedl gymnastická cvičení (Shi-pa Lon-han-sho). Tato cvičení byla později rozšířena a stala se základem pro vznik bojových umění. Samozřejmě, že teorií o vzniku bojových umění je více. Další teorie předpokládá, že základy bojových umění jsou obsaženy v taoistických dechových cvičeních (Chi-kung). Tuto teorii podporuje i fakt, že dýchání hraje v bojových uměních velkou úlohu. Předpokládá se, že harmonie dechu a pohybu umožňuje usměrňovat vitální energii (jap. Ki).

Postupem doby vzniklo mnoho druhů bojových umění. Způsoby pohybu a techniky záležely na místě vzniku bojového umění – jinak bojoval muž z hor, jinak muž, který bydlel v bažinaté oblasti. Nejlepší systémy byly pojmenovány po zvířatech (styl opice, tygra), chování lidí (styl opilce)a třeba i po mýtických bytostech (styl draka).

Čínská bojová umění jsou v současné době označovány pod názvem Kung-Fu (tvrdá práce).

Vývoj Karate v Japonsku

Počátky vzniku Karate jsou spojovány s ostrovem Okinawa (souostroví Rjúkjú). Okinawa byla po celá staletí pod silným tlakem Číny. Předpokládá se, že okolo 7. století sem začaly pronikat prvky čínských bojových umění. Vliv Číny a samostatnost Okinawy skončili v 17. století. V té době v Japonsku vrcholil mocenský boj o místo Shoguna. Nakonec rod Tokugawa porazil rod Satsuma v bitvě u Sekiga-hara a chopil se moci. Aby byla potlačena možnost vzpoury poraženého, je rod Satsuma vysídlen na ostrov Okinawa, čímž Okinawa ztrácí samostatnost.

Nový vládce na Okinawě zakázal místnímu obyvatelstvu např. nošení jakékoliv zbraně. Tím ovšem podnítil rozvoj sebeobranného systému – Okinawa-te. V tomto systému bylo hlavním úkolem přežít. Trénovalo se ve třech hlavních městech – Shuri, Naha, Tomari. Výuka probíhala tajně, protože tomu, kdo byl přistižen při praktikování Okinawa-te, hrozil trest smrti. Současně s tímto systémem se rozvíjel i systém boje se zbraní (Kobudo), kdy jako zbraně sloužily běžné věci každodenního života, např. cep na rýži (Nunchaku), klika od mlýnku na zrní (Tonfa). Toto období trvá až do roku 1868.

Poté se bojové umění dostává do podvědomí veřejnosti a již není potřeba tajit smrtící umění. V té době se dají vysledovat dva hlavní směry Shorin-ryu (Shuri, Tomari) a Shorei-ryu (Naha). Shorin-ryu je spíše orientovaná na tvrdou “vnější“ formu a Shorei-ryu na měkkou ,,vnitřní“ formu. V Shorei-ryu má základ např. současný styl Goju-ryu. Jedním z hlavních představitelů Sorin-ryu byl mistr Anko Itosu. U něj se učil i mistr Gichin Funakoshi, který jako první přenesl Karate na půdu Japonska a stal se zakladatelem v současné době snad nejrozšířenějšího stylu – Shotokan. Funakoshi jako první použil název Kara-te s významem “prázdná ruka“. Do té doby se místo znaku Kara (prázdný) používal stejně znějící znak s významem Čína, Čínský.

Moderní Karate

Za zlom ve vývoji Karate lze považovat rok 1868, tj. počátek období Meiji. Karate vystoupilo z ilegality. Od roku 1905 se začalo dokonce vyučovat v hodinách tělocviku na základních školách na Okinawě. Pro tento případ upravil mistr Anko Itosu řadu Kata Heian. V každé z těchto kata jsou procvičovány jednotlivé principy bojových umění a jejich zvládnutí je předpokladem pro další cvičení Karate. Gichin Funakoshi předvedl poprvé Karate pro japonského prince Hirohita na Okinawě v roce 1921. Následující rok Gichin Funakoshi poprvé předvádí Karate na půdě Japonska v Tokiu.

Od tohoto roku zůstal Funakoshi v Japonsku a snažil se o rozšíření Karate v japonské veřejnosti. Začátky byly velmi těžké a teprve v roce 1924 založil své první Dojo. Funakoshi jako žák starých mistrů (Anko Itosu, Anko Azato) lpěl na tradicích a jen těžko byl ochoten něco měnit na starých principech cvičení Karate, odmítal i dělení Karate na jednotlivé směry a školy. Veškeré své úsilí soustředil na změnu tohoto bojového umění (Bujutsu) na bojovou cestu (Budo) s prvotním cílem zdokonalování jedince a omezení použití vlastního Karate jen na případy krajních situací. Proto odmítl učit a rozvíjet prvotní útok. Tento jeho přístup vnášel mnoho rozporů mezi něj a jeho žáky, a proto jich mnoho od něj odešlo. Jeho názor na zavádění nových věcí do systému výuky ovlivnilo až přátelství s Jigoro Kano, zakladatelem Judo. Jigoro Kano, ve snaze o zpřístupnění Judo co nejširším vrstvám, byl přístupný jakékoli změně nebo modernizaci. Jeho úsilí bylo korunováno “úspěchem“ v rychlém rozšíření Judo po celém světě, ovšem s důsledkem ztráty kontinuity na principy Jiujitsu a tradice bojových umění všeobecně. Gichin Funakoshi nakonec pod jeho vlivem provedl některé změny, např. zavedl barevně odstupňované žákovské stupně (Kyu) atd. Přestože byl proti dělení Karate na různé styly, zavedli žáci pro jeho dojo název složený z jeho pseudonymu, kterým podepisoval své básně, Shoto a ze slova Kan (jap. Sdružení), a tím vlastně položili základ pro směr Karate Shotokan.

Gichin Funakoshi ve svém Karate odmítal jakýkoliv typ konfrontace silou. Proto se pro něj stal určitým problémem tlak některých jeho žáků (Hidetaka Nishiyama, Masatoshi Nakayama) na zavedení zápasu (Kumite). Postupně jejich tlaku podlehl a zavedl nejdříve Sanbon-kumite a později Ippon-kihon-kumite. Roku 1946 mistr Masatoshi Nakayama začal na univerzitě Takushoku orgnizovat žáky a podařilo se mu roku 1949 společně s Hidetaka Nishiyama založit organizaci JKA (Japan Karate Asociation – Japonskou asociaci karate). Gichin Funakoshi byl zakladateli JKA požádán, aby novou organizaci zaštítil svým jménem, ale on tento návrh odmítl. Obával se, aby Karate při vstupu na sportovní kolbiště nesklouzlo do formální povrchnosti. Kolem roku 1950 odešel Masatoshi Nakayama do Číny a v čele JKA stanul Hidetaka Nishiyama. JKA pohltilo 90 % vysokých škol v Japonsku. Hidetaka Nishiyama definoval celý systém metodiky výuky, připravil půdu pro závody v duchu Budo i sytém rozhodování, vytvořil strukturu seminářů a instruktorů. Již Gichin Funakoshi připravoval instruktory karate s posláním šířit toto bojové umění po celém světě. Bohužel, Druhá světová válka zmařila jeho plány a mnoho instruktorů této generace v ní zemřelo. Po válce jeho záměr uskutečnil Shinan Hidetaka Nishiyama a své žáky (Ochi, Shirai, Kanazawa, Kawazoe atd.) vyslal jako instruktory do světa. Po svém návratu z Číny v roce 1955 se opět do čela JKA vrátil Masatoshi Nakayama. Pod jeho vedením se uskutečnila první oficiální soutěž v Karate. Masatoshi Nakayama připustil na této soutěži tzv. “snap back“- rychlé stržení ruky od cíle. Tím v technice nebyly dodrženy principy finálního úderu. Karate se tak, bohužel, začalo měnit ve víceúčelovou bodovací hru, s čímž Hidetaka Nishiyama nesouhlasil. Aby nedošlo k zbytečným rozporům, využil Hidetaka Nishiyama nabídky vyučovat Karate v armádě USA. V roce 1961 se odstěhoval do USA jako instruktor. Zde také založil “Celoamerickou federaci Karate“ – ta byla roku 1978 přeorganizována na “Americkou federaci amatérského karate“ AAFK (American Amateur federation of Karate), která se roku 1985 přeměnila v “ Mezinárodní federaci tradičního Karate“ ITFK (International Traditional Karate Federation). Tato federace je zaregistrována u MOV. V současné době je Shinan Hidetaka Nishiyama předseda AAFK a prezidentem ITFK. Po celý svůj život se Shinan Hidetaka Nishiyama snažil a snaží o sjednocení všech, kteří se zajímají o Karate v jeho tradiční formě. V roce 1980 založil Prof. Dr. Ilja Jorga nový směr Shotokan karate a nazval ho Fudokan. I přes výhrady japonských instruktorů byla tato škola zařazena do mezinárodní organizace ITKF a tím se ji dostalo nejvyššího uznání.